Dva psi, kteří se neznají, jeden termín: jak bezpečně naplánovat seznamovací setkání před společnou péčí

Stává se, že se ti ve stejném termínu ozvou dva majitelé, kteří hledají několikadenní péči s ubytováním. Máš místo, máš čas – a tak se může objevit pokušení přijmout oba psy najednou.

Může to fungovat, ale vyžaduje to mnohem více přípravy než běžné seznamování s jedním svěřencem – a dokonce i více než situace, kdy máš vlastního psa a přijímáš jednoho cizího mazlíčka. Tady není žádný „pes doma“ a „host“ – oba psi přicházejí na neznámé místo, k neznámému člověku a zároveň k sobě navzájem. A spolu budou trávit prakticky nepřetržitě několik dní, ne jen během společné procházky.

Proto je dobré ještě před samotným domluvením seznamovacího setkání vnímat toto rozhodnutí jako proces, nikoli jako jednorázové posouzení, zda si psi „sednou, nebo nesednou“.

Než domluvíš seznamovací setkání: dva samostatné rozhovory

Standardní rozhovor s majitelem je základem každé péče, ale pokud se jedná o dva psy, kteří se neznají, potřebuješ od každého majitele navíc zjistit:

• jak pes reaguje na ostatní psy na procházce – ignoruje je, pozoruje z odstupu, vyhledává kontakt, nebo reaguje intenzivně (štěkáním, napětím, snahou o útěk);
• zda měl dříve delší kontakt s jinými psy (život s druhým psem, častá setkávání) a jak to probíhalo;
• zda se někdy stalo, že si hlídal jídlo, hračky, pelíšek nebo blízkost svého majitele nebo pečovatele.

K tomu je potřeba zohlednit také věk, energii a temperament psa – tomu, jak podle těchto faktorů posoudit, zda se k sobě psi hodí, se budeme věnovat v další části.

Pokud už během rozhovoru majitel například řekne, že pes „raději pozoruje z odstupu, než se k někomu přiblíží“, že delší dobu neměl kontakt s jiným psem nebo že spí velmi lehce a snadno se probudí, poznamenej si to a vrať se k tomu při posuzování, zda se k sobě psi hodí.

Stojí vůbec za to vzít tyhle dva psy do společné péče?

Než přejdeš k samotnému seznamovacímu setkání, je dobré si v hlavě udělat seznam toho, jak si psi mohou sednout. Žádná z níže uvedených vlastností automaticky neznamená, že se k sobě psi nehodí, ale čím více otazníků se nahromadí, tím více opatrnosti a času bude potřeba.

Energie a tempo. Velmi aktivní pes, který rychle reaguje (například teriér nebo pastevecký pes), si s pejskem, který okolí pozoruje z odstupu a rozhoduje se pomaleji, často nemusí rozumět – každý z nich má totiž úplně jiné tempo komunikace.

Velikost. Velký rozdíl ve velikosti zvyšuje riziko fyzického zranění i při zcela přátelské hře – menší pes může být náhodně povalený nebo přimáčknutý a rozdíl v síle čelistí hraje roli i v případě, že by mezi psy došlo ke konfliktu.

Věk. Starší pes má právo zavrčet na mladšího a nastavit mu hranici – jde o normální a zdravou komunikaci, pokud ji mladší pes dokáže respektovat. Problém nastává, když štěně nebo mladý pes signály, kterými ho starší pes žádá o odstup, nedokáže přečíst a nepřestává. Péče o seniora a péče o štěně jsou navíc úplně odlišné – liší se množstvím, tempem i stylem procházek a také potřebou odpočinku. Spojit je v rámci jedné péče proto představuje další organizační výzvu bez ohledu na to, jak si spolu psi rozumí.

Pohlaví a kastrace. Je dobré vědět, zda jsou psi kastrovaní, a pokud ne, například zda se fenka nenachází v období před háráním. Samotná kastrace není zárukou klidného soužití: u některých psů, zejména u těch, kteří jsou už před zákrokem nejistí nebo úzkostní, může vést ke snížení sebejistoty, což někdy zesiluje obranné chování.

Typ a předchozí zkušenosti, ne samotné plemeno. Plemeno nebo typ psa (hlídací, pastevecký, společenský) může napovědět něco o jeho přirozených predispozicích, ale při posuzování by měly rozhodovat především zkušenosti konkrétního psa s ostatními psy – ne údaje v rodokmenu. Dva psi stejného plemene mohou mít totiž úplně odlišnou povahu.

Pokud se po rozhovorech nahromadí několik takových otazníků najednou, je to signál přistupovat k celé situaci s mnohem větší opatrností, nebo rovnou zvážit samostatnou péči pro každého psa.

Neexistují psi, u kterých máš jistotu, že si budou rozumět

Je dobré hned na začátku vyvrátit jeden zažitý předpoklad: neexistuje pes, který „má rád všechny psy“ a u kterého si můžeš být jistý, že nikdy nekousne. I ten nejspolečenštější a dobře socializovaný pes má své hranice – může reagovat jinak, když je unavený, něco ho bolí, ocitne se na neznámém místě, dostane se do situace, které nerozumí, nebo když jde o něco, na čem mu záleží. Tvrzení „on miluje všechny psy“ ti něco řekne o dosavadních zkušenostech psa, ale není zárukou do budoucna – zvlášť v novém a neznámém prostředí, jakým je pro něj několikadenní péče u opatrovníka v přítomnosti dalšího cizího psa.

Proto by rozhodnutí přijmout dva psy, kteří se navzájem neznají, do společné péče nikdy nemělo vycházet z předpokladu, že „si určitě budou rozumět“ – i když to oba majitelé tvrdí a seznamovací setkání dopadne skvěle. Ještě před potvrzením rezervace proto potřebuješ mít připravený reálný plán B.

Plán B pro případ, že si psi nebudou rozumět

Naplánuj si ho ještě dříve, než k tobě psi vůbec dorazí.

Možnost fyzicky psy doma oddělit. Zkontroluj, jestli ti bydlení umožňuje psy oddělit například pomocí zábrany, a ne zavřených dveří, aby měl každý své bezpečné místo k odpočinku, ale zároveň mohl stále vnímat a očichávat okolí a neměl pocit, že nad situací ztrácí kontrolu.

Pamatuj! Oddělení by nemělo znamenat izolaci jednoho psa v uzavřené místnosti bez kontaktu s tebou a okolím – to obvykle stres spíš zvyšuje, než snižuje. Jde o organizaci prostoru, která každému psovi poskytne bezpečí a možnost odpočinku, ne o trest nebo odmítnutí.

Možnost samostatných procházek. Pokud se ukáže, že by psi neměli chodit ven společně – protože se navzájem příliš rozrušují, jeden na druhého vyvíjí tlak, nebo mají jednoduše jiné tempo a potřeby – musíš mít reálnou možnost venčit je odděleně.

Samostatný denní režim, pokud bude potřeba. Krmení, odpočinek i hra – předem si promysli, jak vše zorganizuješ pro každého psa zvlášť, pokud se ukáže, že společné fungování je pro ně příliš velkou zátěží.

Pokud po zhodnocení svých podmínek – bydlení, času a organizačních možností – zjistíš, že nemáš možnost nějaký plán B zajistit, je to samo o sobě důvodem tyto dvě objednávky nekombinovat, bez ohledu na to, jak dobře se psi na první pohled hodí.

Seznamovací setkání krok za krokem

Krok 1 – nejdříve každý zvlášť u tebe. S každým psem se nejdříve setkej samostatně, ještě než se navzájem uvidí – projděte se v okolí tvého domu a potom s tímto psem zajdi k sobě domů. Uvidíš tak, jak každý z nich funguje v prostředí, ve kterém bude později pobývat, ještě než se k tomu přidá další podnět v podobě druhého psa.

Krok 2 – společná procházka ve stejné lokalitě. Dalším krokem je společná procházka obou psů – ideálně v okolí tvého domu, tedy tam, kde s nimi budeš později stejně chodit. Nemusí jít o úplně jiné, neutrální místo – důležité je, aby se žádný ze psů nenacházel na svém teritoriu. Psi jdou stejným směrem, ale nejsou vedeni přímo k sobě – nejlépe se hodí dlouhá vodítka, která jim umožní volný pohyb, ale zároveň ti dovolí reagovat, pokud bude potřeba zvětšit odstup. Neurychluj kontakt a nepobízej psy, aby se očichali – nech je, aby se to odehrálo jejich vlastním tempem, pokud k tomu vůbec dojde.

Sleduj, zda napětí v těle postupem času klesá, nebo přetrvává; zda se psi dokážou věnovat okolí, nebo svou pozornost neustále upínají jeden na druhého; a zda jeden z nich nezkracuje vzdálenost více, než je druhý ochotný akceptovat.

Krok 3 – rozhodnutí: půjdete dovnitř, nebo ne. Pokud na procházce vidíš přetrvávající napětí, nemá smysl přecházet ke společnému vstupu do bytu – v uzavřeném a omezeném prostoru je to pro psy vždy náročnější než venku, takže problémy z procházky se spíše zesílí, než zmírní. V takové situaci buď od společné péče ustoupíš, nebo domluvíš ještě několik společných procházek, než se vůbec pokusíš vstoupit společně dovnitř.

Teprve když procházky probíhají v klidu, přejdeš ke společnému vstupu – bez zbytečného vzrušení a bez nucení psů do kontaktu. Dej jim možnost volně se pohybovat a kdykoli od sebe odejít. Právě v tomto momentu se jejich chování často může změnit, proto je důležité pozorně sledovat, co se děje, a nepředpokládat, že když dobře proběhla procházka, všechno ostatní půjde stejně hladce.

Krok 4 – sleduj reakce na zdroje. Už během seznamovacího setkání si všímej, jak se psi chovají u pamlsků, hraček a míst k odpočinku. Napětí, hlídání prostoru nebo snaha kontrolovat druhého psa jsou signály, že práci se zdroji bude potřeba vědomě řešit pravděpodobně po celou dobu péče.

Na jaké signály si dát pozor

Psi dávají najevo nepohodlí mnohem dříve, než začnou vrčet nebo ukazovat zuby. Ještě předtím se objevují nenápadnější signály: odvracení hlavy, olizování, obcházení druhého psa obloukem nebo zpomalení pohybu. To je běžná součást psí komunikace – pes tím dává najevo, že se snaží udržet nebo zvětšit odstup. Na tyto signály reaguj dříve, než komunikace přejde do intenzivnějších forem.

Je dobré mít na paměti jednu věc: psi, kteří se neznají, si spolu nehrají. Aby si dva psi opravdu hráli, musí se dobře znát a cítit se spolu bezpečně. To, co mezi neznámými psy často vypadá jako hra, je ve skutečnosti spíš předvádění se – pes ukazuje své přednosti, chce na druhého zapůsobit nebo si zjišťuje, kde jsou hranice. Takové chování může vypadat například takto:

• kontrola prostoru – blokování cesty, plácání tlapkami po druhém psovi (což se dá snadno zaměnit za herní úklonu), lehání si nebo válení se těsně vedle druhého psa, skákání a strkání tlamou nebo čenichem;
• kontrola předmětů – ukazování hračky a provokování druhého psa, aby se ji pokusil získat;
• ukazování rychlosti a obratnosti – zběsilé běhání nebo utíkání před druhým psem;
• vtírání pachu – značkování močí nebo výkaly, válení se nebo otírání tlapkami.

Rozdíl mezi předváděním se a vyhrožováním spočívá především v emocích, které psa vedou. Předvádění se vychází ze zvědavosti a zájmu poznat druhého psa a je přirozenou součástí jejich seznamování. Tělo je přitom uvolněnější. Vyhrožování naopak většinou vychází ze strachu a nejistoty – pes se snaží vypořádat s vnímanou hrozbou, jeho tělo je ztuhlé a komunikace intenzivnější (tvrdší pohled, častější vrčení).

Stejně tak je potřeba rozlišovat mezi pozváním ke kontaktu a snahou kontrolovat druhého psa. Zablokování cesty, bránění v pohybu, skákání na druhého psa ve snaze ho zastavit nebo jeho neustálé odvádění od zvoleného směru – to může zvenčí vypadat jako energická hra, ale častěji to znamená, že se jeden pes snaží řídit situaci, zatímco druhý se cítí zahnaný do kouta.

Hra, nebo už eskalace?

Jak společná péče pokračuje a psi se začínají navzájem lépe poznávat, může se objevit skutečná hra. Je dobré vědět, podle čeho ji poznat:

• psi se už znají – mají za sebou fázi vzájemného poznávání a navazování kontaktů;
• cítí se spolu dobře a bezpečně;
• do hry se zapojují dobrovolně – žádný z nich do ní není nucený ani zahnaný do kouta;
• těla obou psů jsou uvolněná;
• pohyby – skoky, převalování – jsou přehnané, „pro efekt“;
• hra je intenzivní, ale krátká;
• pošťuchování nebo předstíraný zápas jsou zjevně jen naoko, „jen pro zábavu“;
• role se střídají – chvíli jeden honí druhého, chvíli naopak utíká, jednou se na záda převalí jeden, podruhé druhý;
• psi si sami od sebe dělají přestávky;
• žádný z nich se příliš nerozrušuje – stále vnímá své okolí a dokáže se uklidnit.

Pokud většina těchto signálů chybí, je bezpečnější předpokládat, že to, co vidíš, je spíše předvádění se nebo narůstající napětí než hra. Pokud se jeden ze psů opakovaně snaží situaci přerušit – schovává se za tebe, skáče na tebe nebo utíká tvým směrem – je to signál, že potřebuje pomoc, bez ohledu na to, jak intenzivně jejich interakce na první pohled „vypadá jako hra“. V takové chvíli interakci přeruš a zvětši mezi psy odstup, místo abys čekal/a, až se situace vyřeší sama.

Typické chyby, kterých se můžeš snadno dopustit

Považování nehybnosti za souhlas. Pes, který stojí nehybně a „dovolí“ druhému, aby se k němu přiblížil, je velmi často jen napjatý a strnulý, ne klidný.

Urychlování situace, protože „procházka proběhla dobře“. To, že jedna fáze proběhla dobře, neznamená, že další – například vstup do bytu – proběhne stejně. Každý další krok je dobré brát jako samostatnou zkoušku.

Odměňování pamlsky ve chvíli silného rozrušení nebo stresu. V takovém stavu pes obvykle nedokáže pamlsek využít a pokus o „uplácení“ může jen zvýšit frustraci obou psů.

Ignorování nenápadných signálů, protože se zatím neděje nic „vážného“. Jemné signály stresu jsou právě chvílí, kdy můžeš zasáhnout nejsnáze a nejbezpečněji. Čekat na vrčení nebo prudkou reakci znamená reagovat až ve chvíli, kdy je napětí příliš vysoké.

Vynucování kontaktu, protože „psi by se měli mít rádi“. Přibližování psů k sobě, držení vodítek na krátkou vzdálenost nebo pobízení k očichávání jsou kroky, které napětí spíše zvyšují, než aby ho snižovaly.

Podceňování vlastní role v utváření vztahu mezi psy. To, jak reaguješ – kdy psovi dopřeješ prostor a podporu a kdy naopak klidně, ale důrazně nastavíš hranici (například přerušíš dotěrné přibližování jednoho psa k druhému) – má skutečný vliv na to, jak spolu psi budou po zbytek péče vycházet. Příliš pasivní přístup umožní jednomu psovi neustále narušovat hranice druhého, zatímco přílišné zasahování může narušit jejich přirozenou komunikaci. Sleduj celou situaci a míru podpory nebo zásahu přizpůsob tomu, co se mezi psy skutečně děje.

Než začne samotná péče: zkušební pobyt

I když společné procházky i vstup do bytu proběhnou v klidu, u několikadenní péče je dobré udělat ještě jeden mezikrok – kratší zkušební pobyt, například na několik hodin nebo jednu noc, ještě předtím, než začne samotná několikadenní péče. Díky tomu uvidíš, jak spolu psi fungují v menším časovém měřítku a bez přítomnosti jejich majitelů, ještě než s nimi zůstaneš delší dobu.

Jak pracovat s prostorem po celou dobu péče

I když seznamovací setkání proběhne dobře, po celou dobu péče je dobré dodržovat pravidla, která pomáhají snižovat riziko napětí:

• každý pes má své místo k odpočinku, kolem kterého nemusí druhý pes chodit;
• jídlo, žvýkací pamlsky a hračky s jídlem podávej vždy odděleně, ideálně v různých místnostech – i když žádný z psů běžně své zdroje nehlídá, přítomnost druhého psa to může změnit;
• nenechávej psy bez dozoru, dokud si nebudeš jistý/á, že se spolu cítí dobře;
• k oddělení psů je lepší používat zábrany než zavřené dveře – pes zavřený v jiné místnosti ztrácí kontrolu nad situací (nevidí, co se děje), což často napětí spíše zvyšuje, než snižuje.

Prvních 72 hodin péče

I po úspěšném seznamovacím setkání a zkušebním pobytu jsou první tři dny několikadenní péče obdobím zvýšené ostražitosti. Oba psi si zároveň zvykají na nové prostředí, nového člověka i na vzájemnou přítomnost a adaptační stres se u každého z nich může projevovat jinak: nadměrným rozrušením a potížemi s uklidněním, stažením se a vyhýbáním se kontaktu, zvýšenou vokalizací nebo změnami chuti k jídlu.

V tomto období se vyplatí:

• udržovat oddělené zdroje a stejně důsledný dohled jako během seznamovacího setkání – i když všechno vypadá klidně;
• nenechávat psy samotné ani v péči někoho dalšího (například partnera nebo partnerky);
• vyhnout se dalším podnětům – setkávání s jinými psy na procházkách, davům nebo návštěvám doma – dokud se oba psi neuklidní;
• držet se režimu, který oba psi znají (časy krmení, časy procházek), aby se najednou neměnilo příliš mnoho věcí;
• sledovat, zda napětí mezi psy postupem času klesá, nebo naopak přetrvává či narůstá – to je lepší ukazatel než jedna konkrétní „dobrá“ nebo „špatná“ situace.

Kdy odmítnout společnou péči

Někdy je nejlepší rozhodnutí tyto dvě objednávky nespojovat. Pokud během seznamovacího setkání vidíš přetrvávající napětí, psi se ani po opakovaných pokusech neuvolní, mezi psy je zjevná nerovnováha nebo máš pochybnosti, zda dokážeš zajistit bezpečí obou psů – je to signál, že je lepší společnou péči odmítnout. V práci opatrovníka je mnohem jednodušší udělat správné rozhodnutí už během seznamování než později řešit náročnou situaci v průběhu péče.

Shrnutí

Přijmout dva psy, kteří se navzájem neznají, do společné několikadenní péče znamená více práce než péče o jednoho psa: od rozhovoru s majiteli a upřímného zhodnocení, zda je vůbec dobrý nápad vzít tyto dva konkrétní psy do společné péče, přes samotné seznamování – bez spěchu, krok za krokem a s připraveností kdykoli udělat krok zpět – až po důsledná pravidla po celou dobu péče: oddělené zdroje, dohled a zvýšenou pozornost.